Jdi na obsah Jdi na menu
 


Translate this website:

 


STRAŠIBRAŠI aneb tajemství věže v Kamsehrabech

 Rok vydání 2010
nakladatel: Mladá fronta

Autor: Miloš Kratochvíl

Ilustrace: Markéta Vydrová 

obalka-web.jpg

 

Ukázka z knihy:     

„Dost!“ zahřímal strašmistr Uí. „U všech netopýřích rejdů, co je tohle za strašení?! Do zkoušek zbývá pár úplňků a vy tu předvádíte takovouhle bídu! Kde s tím chcete strašit? Leda tak u nejzapomenutějšího močálu jeden druhého! Lajdáci!“

Otočil se k Bafovi a Bubovi zády a vystoupil na hradeby, aby mu noční vánek zchladil vztekem rozpálenou hlavu. Stál vedle rezatého kanónu, u něhož leželo několik těžkých kulí, které obránci hradu nestačili vystřílet v osudné bitvě, kdy Hromštejn dobyli lapkové. „Lajdáci!“ hučel zlostně a lomil rukama: „Nemehla! Nestačila by vám snad ani hodina na to, abyste jedný myši nahnali strach! To bych ji dřív naučil žonglovat nějakou tady z těch dělových koulí..!“

Baf a Bubu pokorně sklopili uši. Podívali se jeden po druhém a pak oba na myš… Ta se pyšně nafoukla a vydala se za strašmistrem. Všichni strašikluci na to nevěřícně valili oči. Myš vyskočila na výspu, frajersky si tam poskočila a s rozběhem nakopla jednu dělovou kouli. Koule vyletěla jako by to byl gumový míč a trefila strašmistra do hlavy. Uí padl na záda, jako … no přesně jako zasažený dělovou koulí!

ilustrace Strašibraši

Myš se rozběhla ke druhé kouli, aby ji nakopla taky tak. Švihla nožkou – plesk! – koule se ani nepohnula, Hryzka se o ni rozplácla, zapištěla bolestí a odkulhala dírou v hradbách. Strašmistr se neprobral, i když mu myší pištění zaznělo přímo u ucha.

Všichni strašikluci se teď dívali na Bubu a Bafa.

„Vy umíte čarovat?!“

„Ne,“ řekl Bubu přidušeně. „My jenom… Když někdo něco chce, tak mu přejeme, aby se mu to splnilo…“

Baf přikývl a omluvně pokrčil rameny: „Strašmistr chtěl, aby myš žonglovala, tak jsme si přáli, aby se to povedlo.“

„Že nám pak dá pokoj,“ dodal Bubu. „Ale nechtěli jsme, aby to dopadlo takhle.“

Otočil se na strašmistra, který ležel bez hnutí jako poražený strom.

„Jenže tohle vám u něj jen tak neprojde,“ řekl úplně vážně Matohlav.

„Nejlepší bude, když odtud rychle zmizíte,“ navrhl jim Tusevzal.

„Ale jak?“ zatvářil se nešťastně Bubu. S mizením neměl žádné zkušenosti a děsilo ho i slovo rychle.

„Fukejřík,“ špitnul Kdesevzal. Strašikluci věděli, že Fukejřík umí létat na všem možném, a on jediný by jim teď asi mohl pomoci.

Větroplach Fukejřík se podrbal za uchem a tiše hvízdnul: „Pro vás je asi jediná možnost – uletět ohniprutem.“

„Prutem s ohněm?!“ zhrozil se Baf.

„Ne! Prutem, který ohnem!“ vysvětlil Fukejřík a už byl u hradeb, kde v rozpadajícím se zdivu rostl mladý jasan.

Spolužáci ohnuli pružný kmínek až k zemi, Fukejřík sehnal silný klacek, který Baf s Bubem chytili každý na jednom konci, a postavili se tak, že byl prostředek klacku nad špičkou ohnutého jasanu. „Vy dva se držte a vy ostatní pusťte…“ Fukejřík chtěl ještě říct: „Až napočítám do tří.“ Jenomže Ohnivce, Kdesevzala, Tusevzala i Matohlava už bolely ruce, tak napnutý kmínek pustili hned.

Bafa a Buba to švihnutí vystřelilo pod noční oblohu.

„Držte se pevně, ať neuletíte každý jinam!“ křikl za nimi Fukejřík.ilustrace Strašibraši

„Jak se to řídí?“ volal o radu Bubu.

„Nijak!“ slyšeli už z veliké dálky Fukejříka. „Kam doletíte, tam doletíte…“

A tak Baf a Bubu letěli, aniž tušili kam, a aniž by si mohli vybrat, kde přistanou. Nad nimi se míhala světýlka hvězd, pod nimi svítící okna domů a lamp a před nimi houstnoucí tma, jako by letěli do tunelu. A v té tmě před nimi se najednou objevil matně svítící kruh, jako nějaký terč. Zvětšoval se rychle, jako když se nafukuje pouťový balónek. A pak viděli, že je ten terč přilepený na nějaké černé, špičaté věži, oni letí přímo proti němu a nejspíš se do něj strefí.

Trefili se přesně doprostředka. Klacek jim vypadl z ruky, ale naštěstí byly ke středu toho hladkého terče připevněné dvě železné tyčky. Baf se chytil té kratší, Bubu zůstal viset na druhé, trochu delší. V terči zapraskalo a obě tyčky se pod jejich vahou začaly s hrozivým skřípěním sklápět dolů, takže do sebe na spodním konci terče oba strašibraši narazili. Vyšplhali se zase vzhůru k prostředku a objevili okénko, kterým se dalo prolézt do věže.

ilustrace StrašibrašiSlyšeli jak tam něco úplně pravidelně cvaká, jako když v jejich lese při tání zvonivě kape z rampouchů do Mločí tůně. Bubu do něčeho narazil a oba se polekali, když jim nad hlavami cinklo. Přikrčili se k sobě a neodvážili se už ani pohnout.

Netušili, že terčem, do kterého se strefili, jsou věžní hodiny, a že je zachránily ručičky, které jsou zvyklé jen ukazovat čas. A že se dostali do věže, kde tiká hodinový stroj, spojený se zvonem v samé špici.

Nevěděli, že pod nimi usíná městečko Kamsehraby.

* * *

„Haló, to je policejní stanice? Hlásím vám nebezpečné spiknutí!“ šeptala paníilustrace Strašibraši Jouzová chvilku na to doma do telefonu. „Jak občan František Tenkrát vypráví, že v naší věži spí Duch Arcipán, tak to mu teď už nestačí. Společně s vnučkou Monikou a jejím spolužákem Metelíkem dělají, že ve věži začalo strašit, a chtějí strašidelnými akcemi vyděsit celé Kamsehraby!“ udělala pauzu, aby si strážník Rejha stačil všechno zapsat. A jak se naklonila k oknu, zahlédla dědu Tenkráta. „Haló, podezřelý občan Tenkrát právě míří na místo činu!“

„Tak jste se rozhodli, že budete strašit...“ Děda se nahoře ve věži posadil proti strašibrachům. Pořád ještě nevěděl, má-li jim říct, aby dál strašili, nebo jestli jim má strašení kvůli Monice zakázat. „S tím Metelíkovým zobákem to bylo parádní postrašení!“ neodpustil si pochvalu.

„Ale to nebylo strašení,“ přiznal Bubu popravdě. „Když řekl, že by se chtěl vidět se zobákem, tak se s ním viděl.“

„Nám se občas takové věci stanou, ani nevíme jak,“ dodal Baf.

ilustrace Strašibraši

„My totiž každému přejeme, aby se mu vyplnilo, co si přeje,“ vysvětloval trochu kostrbatě Bubu. „Protože pak nám dá pokoj.“

Děda koukal z jednoho strašikluka na druhého a dumal, co to na něj zase zkoušejí.

„Vy se mi snažíte nakukat, že chcete mít jenom klid a pokoj a Metelíka jste vyděsili, přestože jste ho vůbec nestrašili?!“

„Ano,“ přisvědčili Baf a Bubu.

Viděli ale že jim děda Tenkrát nevěří. Vyprávěli mu tedy, jak se jim něco podobného povedlo ve strašidlácké škole, když myš nakopla dělovou kouli, která omráčila strašmistra, a oni kvůli tomu radši uletěli ze školy a dostali se do Kamsehrab.

Děda nad tím jen kroutil hlavou. Co to do jejich věže přiletělo za strašidla?

Zvon nad hlavami oznámil poledne a na schodech se objevila Monika.

„Ahoj!“ culila se na strašikluky. „Včera jsem se na vás zlobila, že jste začali strašit, ale musím uznat, že strašíte bezvadně. Metelík už nepropadne z matiky! Jak si myslel, že má zobák, tak seděl doma a učil se až do večera! K tomu ho jeho máma nepřinutila ani rákoskou! Jste borci!“ Monika se před strašibrachy uklonila.

Baf a Bubu se na tu chválu netvářili nadšeně.

„Ty taky chceš, abychom strašili?!“ zeptal se s povzdechem Bubu.

„Chci,“ řekla Monika. „A Emil vám přijde za chvilku poděkovat. A omluvit se!“

Emil Metelík se loudal k věži s trochu sevřenou dušičkou. A to netušil, že kráčí vstříc horšímu setkání než se strašibrachy. V podloubí na něj číhal strážník Rejha s paní Jouzovou, která volala na policejní stanici do oběda ještě pětkrát, a trvala na tom, že je nutné, aby se dostavil k věži a zasáhl dokud je čas.

„Á, přichází poslední ze spiklenců!“ sykla Rejhovi do ucha, když Metelíka zahlédla. „Budete je mít ve věži všechny pěkně pohromadě, takže za nimi můžete zatlouct dveře a přinutit je, aby se vzdali. Nasadíte jim želízka? A kam je odvezete do vězení?“

Strážník už měl z Jouzové nervy nadranc. Pořád mu radila co by měl a jak by měl a nejradši by viděla kamsehrabskou věž obklíčenou motostřeleckou divizí. Radši vyběhl z úkrytu a chytil Metelíka za límec.

„Proč jsi vykřikoval, že máš zobák? Proč chodíš s kýblem na hlavě? Proč se chováš nevídaně slušně? Kdo tě navádí? Co tím sleduješ?“ Chrlil na něj jednu otázku za druhou a Metelík se snažil všechno vysvětlit poctivě a jak nejlépe uměl.

ilustrace Strašibraši

„Takže dvě strašidla mladšího věku, říkáš?“ shrnul jeho odpovědi strážník Rejha. „Uvidíme! – Jdi domů, neopouštěj město a buď na telefonu dokud si neověřím tvou výpověď!“

K nelibosti Jouzové strážník Metelíka propustil a sám vyrazil do věže.

Málem to s ním praštilo, když tam vedle dědy Tenkráta a Moniky skutečně uviděl dva trochu podivné kluky.

„Kdo jste a co tu děláte?“ spustil zhurta. „Ale chci slyšet jenom pravdu a nic než pravdu!“

Vykulení strašikluci nebyli schopni vydat ani hlásku. Děda Tenkrát musel Rejhovi vysvětlit, co jsou Baf a Bubu zač, a odvyprávěl mu i to, co od nich právě slyšel. Tedy jak se to seběhlo, že si Emil Metelík myslel, že má místo nosu zobák.

„Takže vy nestrašíte, vy vlastně jenom plníte přání?“ zasmál se Rejha, jako že podobně potrhlých výmluv slyšel už tisíce.

„A-ano,“ přisvědčili Baf a Bubu.

Strážník si sundal čepici a ve věži zasvítila jeho holá hlava. „Takže kdybych si já přál mít vlasy třeba jako Zlatovláska…?“ namířil na strašikluky přísný policejní ukazovák.

Zahlédl mezi hodinářským nářadím zrcátko, podíval se do něj - a viděl, že má zlaté vlasy dlouhé až na ramena!

„Ó!“ vzdychl unešeně, pohodil hlavou a řítil se po schodech stejně rychle, jako o den dřív Emil Metelík.

Děda se podíval na strašibrachy. Ti jen pokrčili rameny jako že nic neudělali.

„Strážníku! Strážníku!“ křičela před věží Jouzová a snažila se Rejhu zastavit.

„Nemůžu být strážník!“ vykřikl Rejha, aniž by zpomalil.

Na konci ulice vběhl do obchodu z oděvy. Za chvíli vyšel ven v princeznovských šatech, uniformu nesl složenou přes ruku, takže místo hvězdiček, knoflíků a prýmků se ve slunci blýskaly jen stříbrné nitky dlouhých šatů a Rejhova holá hlava.

V největším šoku byl z té podívané strážmistr Drozd. Rejha ho žádal o vyřazení ze služby, protože si nemůže ničit zlaté vlasy policajtskou čepicí.

„Co to na mě hrajete za komedii?“ spustil na něj velitelsky. „Vždyť máte hlavu jako koleno!“

Rejha se ale jen povzneseně usmíval. Postavil se k velkému zrcadlu, kde si deset letilustrace Strašibraši kontroloval, jestli má předpisově zapnuté knoflíky, a šťastně zašeptal: „Jsou zlaté! Krásné, dlouhé, zlaté vlasy…“

„Je to jasné – uhranula ho Jouzová,“ pomyslel si strážmistr a dal svému podřízenému dva dny volno. „A nebo se chce zachránit! Kdyby do mě ta ženská půl dne hustila ty své nesmysly, asi bych se taky radši vydával za Zlatovlásku…“

 

GALERIE ILUSTRACÍ KE KNIZE

Rozhovor s Milošem Kratochvílem a Markétou Vydrovou ZDE

STRAŠIBRAŠI NA ČÍTÁRNÁCH