PRÁZDNINY BLBCE ČÍSLO 13
Prázdniny blbce číslo 13
Rok vydání: 2014
Nakladatel: Mladá fronta
Miloš Kratochvíl
Ilustrace: Lenka Jasanská
Ukázka:
Prázdniny blbce číslo 13 aneb Jak jsme zachraňovali svět
„Tři trojky!? No, to se máš na co těšit! Táta tě přerazí!"
Tohle byla poslední slova, která jsem od maminky v autě zaslechl.
Do kamenné brány k babičce a dědovi je to ostrá pravá, jak se hlásí při rallye. Maminka ji dala s drobným smykem, ale jak byla rozrušená trojkami místo dvojek na mém vysvědčení, spletla si dvojku a trojku na řazení možná i s pětkou. Žebřík uprostřed brány přerazila jako špejli a naprala to do višně.
Vůbec si nevšimla, že nahoře na žebříku stál tatínek. Věšel na bránu lampiony. Nečekal, že se mnou maminka přijede tak brzy a tak rychle.
Zkrátím to:
Mně se nestalo nic. Táta měl zlomenou levou nohu a pravou ruku, maminka to měla obráceně - zlomenou pravou nohu a na levé ruce kost předloketní. A k tomu ještě vykloubený pravý ukazovák, kterým mi celou cestu hrozila. Na hlavách měli šrámů a boulí zhruba stejně. Táta stál totiž na žebříku bez montérské přilby, která je pro výškové práce předepsaná, jak vím z prvouky, z níž mám jedničku. A on to musí vědět ještě líp, protože ji má v práci na hlavě denně, když natahuje na stožáry dráty pro vedení elektrického vysokého napětí. Maminka neměla zapnutý bezpečnostní pás, což měla mít, jak ví úplně každý. Tvrdila, že se v rozrušení nad známkami na mém vysvědčení v pásech dusila, ale já si myslím, že by jí policajti tenhle důvod neuznali...
Večer mi sanitka rodiče vrátila. Bylo jasné, že se ani jedna z maminčiných hrozeb nenaplní. Táta mě nepřerazí, nenafackují mi a ani nijak jinak mi tělesně neublíží. Oba byli v sádrách a obvazech neškodní jako dva bílí andělé u kříže na hájovském hřbitově. Jen křídla neměli. Nemohli se vznášet ani se pozemsky pohybovat, a byli odkázáni jenom na to, kam je kdo dovleče. Ale i tak jsem se bál k rodičům přiblížit. Kvůli svému špatnému svědomí. Každý na mně musel vidět, jak je mi jich líto.
Jen otec to vidět nechtěl. Nebo možná nemohl. Po pádu ze žebříku měl oči zateklé, jako by ho ještě v letu pobodaly vosy. Když ho strejda nesl v náruči do postele, ukázal směrem ke mně bradou: "My jsme spolu neskončili!"
"Nevyhrožuj. Dej si klid a hoj se," strýc pustil tatínka na matraci z větší výšky, než to dělají vycvičení ošetřovatelé. "Vždyť se vůbec nic stát nemuselo, kdyby Jarča nešílela kvůli trojkám a nevjela sem jako když Tadeáš umírá na mor!" vykřikl. "Každej chce mít z dítěte Einsteina a když jeho dítě Einstein není, tak z toho šílí! Sakra, copak je to možný?! - Když je to vaše dítě, tak je taky nejspíš po vás!"