Jdi na obsah Jdi na menu
 


POŤOUŠI A ZLODĚJÁK

Translate this website:

 


Poťouši a Zloděják

Rok vydání: 2013
Nakladatel: Triton. Edice: Laskavé čtení
Miloš Kratochvíl
Ilustrace: Markéta Vydrová
 

obalka.potouch.jpg

 

Ukázka: 

Psík po divokém letu kličkoval mezi keři jako slalomář, ale bezpečně se dovlnil před malé kované dveře domu U Velkého pidimuže.

            Posadil se na zadní, štěkl, jakoby si odkašlával, a spustil: "Skákal pes, přes oves, přes zelenou louku, šel za ním myslivec, péro na klobouku..." Zpíval lidským hlasem, jen s nepatrným hafacím přízvukem. Když zazpíval "pejsku náš, co děláš", dveře před ním se otevřely a psík vběhl do domu.

ilustrace_23.1.jpg

            Zrychlil jsem, abych tam proklouzl taky, ale dveře se mi zabouchly před nosem. Zkusil jsem je otevřít. Nešlo to. Nedokázal jsem ani stisknout kliku. Nezbylo mi, než si taky sednout na zadní, skrčit ruce jako packy a zpívat: "Skákal pes, přes oves..." Snažil jsem se do rytmu sem tam štěknout a zřejmě jsem to dělal dobře, protože na "pejsku náš, co děláš" se přede mnou dveře otevřely dokořán. 

ilustrace_23.2.jpg

            Prošel jsem úzkou tmavou chodbou. Ta se ale náhle rozšířila a světla bylo najednou mnohem víc. Uviděl jsem kladívko a kovadlinku. Nepochyboval jsem, že jsem se dostal do kovárny Velkého pidimuže, v níž koval zubařské plomby a podkovičky malým čertům. Ale vedle kladívka a kovadlinky tu byl taky třmínek! Bylo to jasné - neocitl jsem se jen v pidimužově kovárně, ale i ve středním uchu potměšského podzemí! 

            Opravdu tu bylo všechno slyšet.

            Nejsilněji dunělo bušení na Zlodějský kámen přímo nad mou hlavou, slyšel jsem však i chrápání spáčů v potměšských domech, bublání vody v kašně na dolním konci Slepičího trhu i noční ticho z uliček, kde se nic nedělo.

            "Lískáči, dneska nějak moc couráš!" ozvalo se za mnou dutě z velké dálky. Otočil jsem se, dva metry ode mě stál Bezhlavý tulák. Ten Bezhlavý tulák, který podle pověsti bloumal za nocí uličkami Potměch, budil hospodyně a nutil je, aby mu uvařily krupicovou kaši!  Hlavu neměl v podpaží, jako na obrazu v potměšském Muzeu starých časů. Ta mluvila odněkud z hloubi podzemí. "Poslyš, ty psisko bláznivý, nezdá se ti divný, že jsi šel jednou ven a dvakrát ses vrátil? To mi nejde do hlavy."

            Z toho, co jsem viděl a slyšel, se mi udělalo zle jako bych spolknul lžíci koprovky, kterou odmala nesnáším. Došlo mi taky, že mí přátelé, co při mně věrně stojí, teď právě běží dál a dál ode mě s cizí příšernou paní na káře, takže jsem v té šlamastyce sám.

            A pak se mi to v mozku na vteřinku srovnalo. "Jsem tu sám a musím tu být sám. Jsem hrdina a ten musí zvládnout rozhodující souboj bez pomoci." 

            "Pane, já nejsem pes," řekl jsem statečně.

            "A prachsakra! Tak to je ještě větší průšvih!" Bezhlavý tulák se chtěl chytit oběma rukama za hlavu, ale jak hlavu neměl, jenom si tlesknul nad krkem. "Nikam nechoď! Dojdu si pro hlavu a hned jsem zpátky," přikázal mi.  

ilustrace_23.3.jpg