Jdi na obsah Jdi na menu
 


Translate this website:

 


Pachatelé dobrých skutků 4:
BOURÁCI

Rok vydání: 2011
Nakladatel: Mladá fronta
Miloš Kratochvíl
Ilustrace: Milan Starý

bouraci-obalka.jpg

Ukázka:

 Mělká náhrada za oceán

            Na břehu potoka od můstku dolů po proudu trčelo pět zapíchnutých klacků. Na posledním viselo Fialkovo tričko. „Jsou po deseti metrech a u toho s tričkem je cíl,“ kývnul bradou a roloval kovové měřící pásmo.

            „Ty jo, to je dálka!“ hvízdnul jsem.

            „Hm, padesát metrů,“ pokrčil rameny.

            Padesát metrů musí při zkouškách uplavat americký survivor v oceánu pod vodou. V oceánu jsme si to vyzkoušet nemohli, tak jsme vymysleli, že se pokusíme tu vzdálenost překonat lezením po dně potoka. V potoce je po většinu roku víc šutrů než vody, takže se v něm plavat moc nedá.

            Filda se vynořil po pěti metrech, já asi po čtyřech.

            Štvalo nás to oba, ale mě víc, protože jsem byl horší. Když jsme vylezli na břeh, viděl jsem, že si rozbil o nějaký šutr koleno. „Prohrál jsi. Teče ti krev, takže by tě sežraly piraně.“

            „V moři piraně nejsou, ty pako!“

            „Tak žralok,“ nechtěl jsem prohrát. „Ten by tě sežral ještě dřív!“

            Chvíli jsme se hádali, ale pak nás to přestalo bavit. Stejně jsme při tom pokukovali po Fildově triku na klacku v cíli daleko od nás a hryzalo nás, že jsme srabi. Zkusili jsme lézt po dně znovu. Dostali jsme se jen o dva metry dál a krev nám tekla už ze všech čtyř kolen. Potřebovali jsme si něčím zvednout sebevědomí, něco dokázat. Jak jsme tak čučeli do vody, Filda si vzpomněl, že survivor musí umět vázat pod vodou uzly. Žádný provaz jsme ale neměli.

            „Vlezeme do potoka v rozvázaných botách, potopíme se a zavážeme si tkaničky pod vodou,“ vymyslel Filda a hned se tam v keckách hrnul.

            Utekl jsem z domova v adidaskách, které nosím normálně jenom do školy, a netroufal jsem si je zmáčet. Vymyslel jsem to tak, že si je položím na kámen, co kouká nad hladinu, lehnu si na dno potoka na záda, vystrčím nohy nad vodu, navlíknu a zavážu si jednu botu, pak druhou a vysoukám se nahoru na balvan. Bude jedno, že zavážu kličky na tkaničkách nad vodou, hlavně, že budu skoro celý potopený.

            Nevyšlo to. Jak jsem vystrčil nohy na kámen a sáhl po botách, proud mě nadzvedl, přetočil na bok a boty zahučely do potoka. Už mi nešlo o uzly. Snažil jsem se vylovit boty dřív, než mi uplavou, a v tom chvatu jsem nakopl potopeného Fialku, který u dna statečně uzloval.

 

První survivorská noc

            Leželi jsme na břehu potoka a sušili se. Díval jsem se na šedivé kmeny buků na protější stráni. „Představ si, že by voda v potoce najednou stoupla, a jediná možnost, jak se zachránit, by byla utéct do stráně a vylézt na strom. Uměl bys přespat na stromě, jak to dokážou survivoři?“

            „Kdybych se přivázal, tak asi jo. Já sebou v noci hrozně mrskám.“

            Takhle jsme si povídali a čím dál víc jsme si přáli vyzkoušet, jaké to je, spát na stromě nebo na skále, prostě někde vysoko a v nepohodlí, kde se musí spát opatrně, protože můžeš spadnout… Že nám naši nedovolí přivázat se na celou noc do větví buků za potokem, to jsme věděli, a tak Filda vymyslel, že by pro začátek stačilo přespat survivorsky v nepohodlí doma.

            „Zítra si řekneme, kdo kde spal a jak to vydržel. Ruku na to.“ Podali jsme si ruce jako slib, že si zítra nebudeme lhát.

            Když jsem se smířil s nahořklou, ale prý zdravou pomazánkou k večeři a dvěma pohlavky za provokaci s potápěčskými brejlemi a mokré adidasky, vrátil se tatínek z návštěvy hajného Sodomky. Byl mnohem veselejší mysli než jeho oblíbený hoch od Bobří řeky skaut Větrník, zpíval myslivecké písně a maminka mi přestala nadávat, aby stihla okřikovat tátu. Nechtělo se mi poslouchat Anetu o tom, jak jsou všichni kluci proti jejímu Dominikovi trapní. Vycházím s ním v pohodě, v duchu jsem se mu stokrát omluvil, že jsem ho měl za Žirafáka, ale den co den o něm slyšet nemusím.

            Uklidil jsem se do svého pokoje, přemýšlel si o survivorech, a když byt ztichnul, vylezl jsem s dekou na skříň, že tam přespím jako na skále. Nic vyššího než skříň v pokoji nemám.

            Neleželo se tam dobře. Musel jsem být stočený do klubíčka a skříň tlačí. Byl jsem zvědavý, jestli dokážu usnout, ale nevěděl jsem, jestli vlastně usnout chci. Kdybych sebou ve spánku trochu víc zavrtěl, nejspíš bych sletěl dolů… Trošku jsem dřímal, když jsem sebou leknutím tak škubnul, že nechápu, jak jsem se na skříni udržel. Do pokoje totiž vešla maminka, rozsvítila a šíleně zaječela.

            Původně přišla kvůli tomu, aby mi na noc ještě jednou nakapala do očí. Když viděla prázdnou postel a mě na skříni, strhla mě dolů jako kufr a vypadalo to, že mě vynese hodně daleko. Nepamatuji si všechno, co na mě křičela, myslím ale, že nejčastější slovo bylo cvok. Neměl jsem odvahu jí vysvětlit, že nejsem blázen, ale survivor, a že nemá proč šílet, protože je známá věc, že survivoři tím, co dělají, můžou někomu připadat jako cvoci. Ale jenom těm, co o survivorech nic nevědí.

 

            Nechtěla mě pustit zpátky do pokoje, dokud z něj táta skříň neodstěhuje. Otec ale nebyl k probuzení a ráno mi vyprávěl, že se mu zdálo, jak spí na posedu, s posedem cloumá vítr a bylo to krásně dobrodružné.  

            Když mi maminka konečně dovolila jít spát do své postele, neměl jsem v očích oční kapky, ale při zapisování, že můj pokus o survivorské přespání skončil ve 21 hodin 47 minut, jsem to viděl přes uslzené oči rozmazaně.

            Fialka ukončil survivorské nocování ve 22 hodin 56 minut. Později než já, ale přiznal, že vydržel survivorsky nocovat jenom tři vteřiny. Rozhodl se přežít noc v předsíni na věšáku. Počkal, až maminka usne, pak si pevně připnul na záda její ruksak, s nímž jezdí na lyžování, stoupnul si na židli a zavěsil se ruksakem na věšák. Paní Fialková tam prý svůj ruksak často věší i úplně nacpaný vším, co si berou na výlety. Nikdy v něm ale zřejmě neměla nic tak těžkého, jako je Filda. Jen se za ruksak na háčky pověsil a odstrčil židli, vyrvala se celá věšáková stěna ze zdi i se šrouby a hmoždinkami. Zepředu si Filip namlátil o podlahu, zezadu ho potlouklo to, co na něj spadlo, a ze stran ho pak ještě dorazila maminka.