Jdi na obsah Jdi na menu
 


Translate this website:

 


Pachatelé dobrých skutků 3:

KOUZLÁCI

Rok vydání: 2010
Nakladatel: Mladá fronta
Miloš Kratochvíl
Ilustrace: Milan Starý

kouzlaci.jpg

Michal Souček a Filda Fialka potřetí! Po dobrodružství se zeleným duchem a nadpřirozenými silami se snaží zbavit přezdívky Duchaři. Dojde jim, že lidi stejně nechápavě, jako na tyto záhady, zírají i na triky kouzelníků. Jdou tedy do kouzel… Jako v knížkách Puntíkáři a Duchaři i tady je všechno čistá pravda! 

V anketě SUK – Čteme všichni 2010 získala tato kniha Cenu Noci s Andersenem a v Ceně čtenářů skončila třetí   

 

Ukázky:  

 

Don Gibaldo a Alabastra 

Pan Varadi byl nejnešťastnější kouzelník, jakého jsem kdy viděl. Je ale pravda, že zoufalého a bezradného kouzelníka jsem viděl teprve podruhé v životě. Poprvé to bylo na vánoční besídce ve škole, když kouzelník nechal tři žáky vytáhnout kartu s tím, že pak pozná, kdo jakou kartu má. Jednu kartu vytáhl i Balvan Valouš, jenže měl prsty od hořčice, jak se zrovna cpal bagetou, a protože se styděl, že kartu tak divně hnědě upatlal, radši ji snědl a kouzelníkovi tvrdil, že žádnou nedostal. Tenkrát byl ten kouzelník taky nešťastný. Ale jen chviličku. Potom zuřil a Balvana násilím šacoval.

            To pan Varadi se mi zdál nešťastný a zoufalý čím dál víc.   

    Sotva zadržoval slzy, když nám líčil, jak na festivalu kouzelníků on, slavný mistr magie mizení a přemísťování osob, omylem přemístil svou partnerku Alabastru do bedny jiného kouzelníka Dona Gibalda, který na vedlejším pódiu nikoho z bedny do bedny nepřemísťoval, ale propichoval bedny skrz naskrz šavlemi. Don Gibaldo tedy vrazil do bedny šavli a Alabastra zevnitř zařvala, protože jí šavle probodla lýtko. V tu ránu měl Don Gibaldo po představení, ale Varadi taky. Propíchnutá Alabastra se už nedala přičarovat zpátky, a při všeobecné hádce se ještě prozradilo, že se Alabastra nejmenuje Alabastra, ale Růžena, protože jí zoufalý Varadi před všemi okřikl: Růženo, neřvi! Taky jsi mohla poznat, že jsi v jiný bedně!  

            Když dovyprávěl, sedl si na židli s hlavou schovanou v dlaních, a já přes něj viděl, jak Aneta stojí mezi dveřmi svého pokoje a po tvářích jí tečou slzy. Asi si představovala, že takhle zoufalý by byl její Šavrda, kdyby jí jeho vinou nepřejel prknem nohu on sám, ale někdo jiný.

            „Paní doktorko, prosím vás,“ podíval se kouzelník zkroušeně na tetu, „ať mě mají v branži radši chvíli za cvoka, než za špatného kouzelníka! A navíc – jako normální budu muset zaplatit Gibaldovi představení a ztupení šavle, Růženě ztrátu uměleckého jména, bolestný a možná jí budu muset něco dávat až do smrti, protože kdoví, jestli se s tím poraněným lejtkem do bedny ještě složí. Zatím má nohu nateklou jako konev.“

            Bylo mi kouzelníka líto, ale nechápal jsem, jak někdo může stát o to, aby ho měli všichni za cvoka… Co já bych za to dal, aby mě za cvoka neměli! Klidně bych si radši nechal propíchnout lejtko.

            „Ty znáš kouzelníka, který umí nechat mizet a přemísťovat lidi!?“ Filda se rozsvítil jako rámeček na fotky od pana Vietnamce, když jsem mu vylíčil, co se u nás odehrálo. „Piskoři, to by nám stačilo!“ Praštil mě do zad. „Znáš se s ním dobře? Myslíš, že by nás mizící triky naučil?“ Filda se rozpaloval do nebezpečné teploty. „Víš, jak by všichni čuměli, kdyby Trpajs najednou uprostřed hodiny zmizel ze třídy! Než by stačil mrknout, neseděl by v lavici, ale doma v kuchyni!“

            Rozchechtal se jako janek a já, když jsem si to představil, jsem se začal smát ještě víc. „Seděl by doma a bylo by zamčeno!“

            „A neměl by klíče, takže by nemohl hned metelit zpátky!“ ještě to vylepšil  Filda.

            Hýkali jsme smíchy jako zdivočelí oslové. Byla to bezvadná představa, jak Trpajs doma vztekle lomcuje klikou a zuří, že nemůže jít do školy, kterou tak miluje! Zasloužil by si to a nikdo jiný by na takový trik neměl větší právo, než my! My jsme ho pro školu zachránili, ale on to nepřiznal a tím nám to pořádně zavařil…

+ + +  

 Vymyslet kouzlo je snadné 

 

            Filda byl na kouzelníka naštvaný ještě ráno ve škole, ale já vztek neměl. Jak jsem tak o všem přemýšlel, musel jsem uznat, že má pan Varadi pravdu. Asi je rozumné začít od jednodušších kouzel a ne rovnou přemístěním Trpajse Lojdy ze školy domů do zamčené kuchyně. Vědci taky neprovádějí pokusy rovnou na lidech…

            Stačilo by, kdyby třeba při kreslení najednou všem zmizely pastelky, napadlo mě, protože jsme právě kreslili postavu podle Hurycha, který nám seděl modelem na židli u tabule. Pošeptal jsem to Fialkovi. „Uznej, že by z toho byli všichni pěkně vyjukaný! – A ještě víc by zírali, až by o přestávce zjistili, že jim pastelky plavou v akváriu na chodbě!“ drcnul jsem do Fildy, jak mě ten nápad pobavil. Tomu ujela ruka po papíře a nakreslil Hurychovi třikrát delší nos, než má Pinocchio.

            Fildovi to nevadilo, jeho Hurych vypadal i bez toho nosáku spíš jako ohnutá větev, než sedící spolužák, ale můj nápad se mu líbil. A jak má ve zvyku, když ho něco chytí, hned to domýšlí dál, takže přišel na další mizící a přemísťovací kouzla, a já taky na další… Napadlo mě, že by z nás měl pan Varadi radost, když si jako správní kouzelníci kouzla sami vymýšlíme.

            Filda vymyslel, že lepší fór než přemístit pastelky do akvária, by bylo nechat všem najednou zmizet boty přímo z nohou. Boty by samy vyšly před školu, dupaly by tam a všichni by se vyděsili, že se jim do nich obuli duchové, a už by si nikdy netroufli říkat nám Duchaři. Já navrhnul udělat kouzlo, aby se při zazvonění všem vznesly batohy. Visely by ve vzduchu a něco by se v nich chechtalo, a když by byli všichni nejvíc vyděšení, že to dělají tajemné síly nebo duchové, vysmáli bychom se jim, že je to jenom kouzlo.

            Takhle legračních kouzel jsme vymysleli asi deset.

            Vymýšlet veselá nebo strašidelná kouzla není nic těžkého. Těžké ale je potom to kouzlo udělat.