Jdi na obsah Jdi na menu
 


Translate this website:

 


 Miloš Kratochvíl

PACHATELÉ DOBRÝCH SKUTKŮ 2: DUCHAŘI 

Nakladatel: Mladá fronta
Rok vydání: 2009
Miloš Kratochvíl
ilustrace: Milan Starý

.

Knihy Miloše Kratochvíla Puntíkáři a Duchaři se zařadily mezi nejlepší knihy roku 2009 v anketě čtenářů Kihopábitel na serveru čítárny.cz

duchari_obalka-web.jpg

 

UKÁZKA:


Stejně jako v knížce Puntíkáři i tady je všechno čistá pravda. Jestli se vám bude zdát, že se nic z toho nemohlo stát, tak je to nejspíš tím, že nemáte toho správného kamaráda!

 

 

 

Začalo to tím, že Trpajs Lojda uviděl ve škole ducha.

Nenahlásil to třídní učitelce Vlčkové a ani Holtsajdlové, která měla ten den pořádkovou službu. Cestou ze školy to tajemství svěřil jen Fildovi Fialkovi. Třásl se prý při tom, jako by bylo pětadvacet pod nulou, a přísahal, že jestli toho ducha zahlédne ještě jednou, tak už do školy v životě nevkročí a nedonutí ho k tomu ani rodiče, ani Vlčková, ani ředitel školy Sojka, ba ani sám Jan Ámos Komenský.

Filda tajemství umí držet. Nevyzradil by nic ani na mučidlech. Mně ale řekl o Trpajsově duchovi úplně všechno hned odpoledne. Jsme totiž s Filipem největší kamarádi a hned v první třídě jsme si slíbili, že před sebou žádné tajnosti mít nebudeme. Takže mi to musel prozradit, aby neporušil jiný, větší slib. Ten náš. A taky počítal, že to budeme řešit spolu, jako vždycky. I proto si o všem říkáme. Já si jen musím dávat pozor, abych mu na všechno neskočil. Občas mi zkusí něco nakukat, a když mu to zbaštím, chechtá se jako janek a půl dne hejká: „Piskoři, ty budeš piskoř pořád!“

Začal mi říkat Piskoř podle brouka, co na všechno kulí oči jako já brejle, a říká mi tak, i když už oba víme, že piskoř není brouk, ale ryba…

Dal jsem si tedy pozor, abych nevypadal ani trochu zvědavě, i když mě to zajímalo. O duchovi neslyšíte každý den… Ale tím víc to znělo podezřele. Snažil jsem se proto tvářit znuděně, jako by mi líčil, jak jim kvete na zahrádce šnytlík.

Chytil mě za ramena a zatřepal se mnou: „Piskoři, Trpajs toho ducha opravdu viděl!“ Zvedl proti mně dva prsty, aby mě přesvědčil. „Za Vlčicí se při matice objevila zelená skvrna, přilepila se na ni, chvíli jí visela na zádech jako ruksak, pak se do ní vsákla a v tu ránu začala Vlčice řádit, dávat kule a poznámky…!“

„Bůhvíco viděl… Znáš Trpajse,“ řekl jsem, jako že tomu pořád nevěřím, ale některé věci mi na tom byly dost divné.

Snažil jsem se všechno si co nejrychleji srovnat v hlavě.

Trpajs Lojda je nejmenší kluk z naší třídy. Ve škole se ze všeho hned vyjuká. I když nemá proč, protože nepatří mezi ohrožené druhy. V žádných malérech nelítá a menší průšvih měl jenom jednou. Každý měl napsat, jaké dobrodružné knížky by si vzal na pustý ostrov. Trpajs napsal: Robinson Crusoe. A Kotnour mu za to připsal: A ŽÁKOVSKÉ KNÍŽKY SOUČKA A FIALKY. Připsal to tiskacími písmeny, takže se nedalo poznat, kdo to psal. Trpajs to na Kotnoura neřekl, takže dostal kuli a poznámku. Byla to nespravedlnost dokonce dvojnásobná, protože moje i Fildova žákovská je proti té Trpajsově četba opravdu hodně dobrodružná… A tenhle kluk začne vyprávět Fialkovi o řádění Vlčice! Proč? To byla záhada, která mi nešla do hlavy! Filda a já přece víme nejlíp, že umí Vlčková vybuchnout jako nášlapná mina. Nad první lavicí – a tím pádem i nad Trpajsem – to jen přeletí a odskáčeme to většinou my s Fialkou. A zrovna Trpajs objeví, že za to může nějaký duch!

To mi nesedělo. „Nevím, proč Trpajsovi tak věříš. Já na Vlčici nikdy žádnej ruksak neviděl. Ty snad jo?“

„Já taky ne,“ přiznal, „ale to nic neznamená! – Lojda sedí u tabule mnohem blíž než my a celou hodinu na Vlčici civí jako myš na hada. Zatímco my tak moc pozor nedáváme…“

S tím jsem musel souhlasit. Zrovna při té hodině matiky, kdy viděl Trpajs ducha, jsem dostal poznámku: Nesleduje mě při výkladu.

„Piskoři,“ Filda měl na čele od přemýšlení hlubokou vrásku, „jestli je Vlčková v moci zlých duchů, tak za to nemůže.“

„Za co?“ nechápal jsem.

„Za to, že na nás pořád něco vidí,“ řekl tiše. „Třeba by nás jinak měla ráda...“

Málem to se mnou prásklo o zem…

* * *

Hurda na nás čekal v šatně, a když jsme tam s ním já a Fialka zůstali sami, vylovil z batohu hliněnou kouli a prkýnko – podobné, jako má maminka na krájení cibule. Bylo jen trochu divně šišaté a uprostřed mělo díru.

„To jsou tamadiky,“ poučil nás Hurych. „Ochraňují před každým nebezpečím. A navíc jsou obydlím dobrých sil tama. Ty pomáhají lidem ke štěstí, aby se jim splnilo přání a tak.“

Podal Fildovi hliněnou kouli. Měla v sobě tři díry skrz naskrz, takže byla děravá do všech stran, asi aby ji nějaké nebezpečí nemohlo napadnout zezadu. Jednou dírou byl provlečený kožený řemínek.

„Dík, Hurdo,“ řekl Fialka vděčně a ukázal na prkýnko. „Tohle je pro Trpajse?“

„Ne. Pro Piskoře,“ otočil se ke mně. „Tobě může duch ublížit, ale Trpajsovi ne. Trpajs je urání!“

Jakživ jsem tohle slovo neslyšel. „Cože je?“

„Urání,“ zopakoval Hurych tajemně. „Muž, který vidí duchy.“

„Muž!“ vyprskl jsem.

Přišlo mi to legrační. Trpajs a muž! Trpajs, který si musí stoupnout na cihlu, když se chce podívat slepici do očí! (Tak to říká o mrňousech pan Zemánek z našeho baráku.)

„Co je ti na tom k smíchu?! Takhle se jim říká na ostrově Kukubori. A tam by ses jim zasmát neodvážil,“ varoval mě Hurych. „Urání je po náčelníkovi a šamanovi třetí nejvýznamnější muž kmene! Jinde jim říkají Bratr duchů, Posel duchů nebo Prorok duchů… Uránímu duch neublíží.“

Filda potěžkal hliněnou kouli, pak ji chytil za řemínek a roztočil ji nad hlavou. „V nebezpečí se tím mám takhle ohánět a Piskoř má kolem sebe pleskat prknem?“

Hurych ho okřikl: „Zacházej s tím uctivě! Je to dar šamana…! Tamadiku si doma schováš na bezpečné místo, a když budeš potřebovat pomoc, představíš si, že se na ni díváš nebo že se jí dotýkáš, a ona ti pomůže.“

Filda přestal koulí točit a omluvně ji pohladil.

„Kdyby bylo nejhůř,“ Hurych ztišil hlas pro největší tajemství, „pověste si tamadiku na krk a tlukot vašeho srdce vzbudí dobrou sílu tama–“

„A co se stane?“ vyhrkli jsme s Fialkou dvojhlasně.

„To nejlepší, co si dovedete představit. Tamadika vás ochrání a síla štěstí tama vám pomůže, abyste vyšli z nebezpečí jako vítězové,“ zašeptal Hurych čarodějnicky.

Filda přikývl. Ale mně se tomu nechtělo věřit takhle doslova.

Podíval jsem se na šišaté prkýnko a neuměl jsem si představit, jak mě síla z tohohle neuměle otesaného dřeva chrání před Vlčkovou, která má učitelskou vysokou školu, umí psát na tabuli a dívat se při tom, kdo zlobí, a je možná lstivější než všichni šamani a domorodci na ostrovech Kukubori a Kykyryký dohromady.

„Hurdo, vy ty tamadiky máte doma taky?“ zeptal se Filda.

„Všude,“ přikývl Hurych. „Tu tvou jsme měli ve sklepě a ta Piskořova byla v šatně u tenisového kurtu. Tam si snad naši nevšimnou, že jsem je vzal.“

Takže dobrá síla z mého prkýnka hlídala tenisáky. K tenisákům by se spíš hodila Fildova hliněná koule, ta byla velká taky tak, ale tohle jsem neřešil. Napadlo mě, že kdyby nějaká dobrá síla měla opravdu chránit tenisáky, tak by je nenechala otloukat! Zařídila by, že by se do nich raketou nikdo netrefil.

Hurych nás možná pěkně tahá za nos!

A hned jsem měl taky před očima, jak vypadal, když projel na hajného sáňkách Bukovou roklí. Z toho šaman Hurda jako vítěz nevyšel. Rozedraný byl jak hastroš, všude samý šrám a modřina, rozbité koleno a natržené ucho…

Proč ho nějaká tamadika neochránila?

Tohle mi taky nešlo dohromady.

Jediné vysvětlení bylo, že si při té jízdě na žádnou tamadiku nevzpomněl, protože sáňky s ním svištěly opravdu ďábelsky rychle.

* * *

Když maminka líčila tetě Marcele, psychiatrické doktorce, jak jsme si s Fialkou při vyučování pověsili na krky kus prkna a hroudu, rozkládala rukama tak rozrušeně, že to vypadalo, jako bych měl na krku vrata od stodoly a Filda vyšehradskou skálu, ze které skočil Šemík. Pak se chytila rukama za hlavu a naříkala, co je to za malér, když věříme, že nám to přinese štěstí, protože je to z nějakého šamanského ostrova, a začneme dostávat jedničky jako Kloboučníková s Holtsajdlovou. Zopakovala tetě Marcele, co už řekla mně a tátovi, tedy že tím, jak věřím na štěstí, jsem na nejlepší cestě stát se hazardním hráčem, a zakončila to přímou otázkou: „Máš na to nějaký lék?“

„Lék? Pro Michala?“ divila se teta. „A že Aneta nosí na krku křížek a andělíčka, to ti nevadí?“

„To je snad rozdíl,“ zamračila se maminka.

„Není,“ poučila ji teta. „Věřit na drobné talismany a obecně tradované pověry je neškodné a běžné.“

„Promiň, ale kus prkna a hliněná koule mi zrovna drobné nepřipadají,“ oponovala matka.

„Marto, nemá smysl hádat se, co je malé a co je velké,“ řekla důrazně teta. „Snažím se ti vysvětlit, že psychiatrie nepovažuje za nenormální, když si někdo trhá čtyřlístky pro štěstí, když věří, že mu kaštan v kapse pomáhá chránit zdraví, nebo nosit drobné, aby ho neokukala kukačka… Neříkej mi, že nenosíš v peněžence šupinu z vánočního kapra, aby se tě držely peníze!“

„Nosím,“ přiznala trochu neochotně maminka.

„Tak vidíš!“ usmála se teta. „A já nosím v jedné botě Pidiťuka a ve druhé fazoli.“

Mamince vyjely oči jako šnekovi, když kolem něj profičí rychlík.

„Toho skřítka z knížky Pidiťuk ve fazolovém lese?“ zeptala se přidušeně.

„Jo,“ přisvědčila teta.

Na víc už maminka nečekala. Běžela do předsíně a přinesla tetiny boty. V pravé byl nalepený obrázek podivného trpajzlíka, z levé se vykutálela fazole.

„Marcelo, proč to tam máš?“ vzdychla ustaraně.

„Abych nedělala žádné špatné kroky a uměla si vždycky poradit, jako Pidiťuk,“ řekla vážně teta Marcela. „Ty se už na tu knížku nepamatuješ? Četly jsme ji snad tisíckrát!“

„Pamatuju. Mám ji pořád,“ ukázala maminka na knihovnu. „Ale co ta fazole?“

„Ta ho přece vždycky zachránila, když se dostal do potíží,“ připomněla jí teta.

Maminka si zamyšleně prohlížela fazoli, já trpajzlíka v druhé botě. Moc se mi nelíbil, tvářil se tak nějak divně. Na světě jsou mnohem hezčí trpaslíci. Ale kdo by se tvářil nadšeně, když po něm pořád někdo šlape a v botě to taky dvakrát nevoní…

„A to tě ta fazole v botě netlačí?“ zajímala se maminka.

„Tlačí,“ přiznala teta. „Ale už jsem si zvykla.“

„A netrhá ti ten přilepený Pidiťuk punčochy?“

„Trhá. Ale znáš to – vždycky je něco za něco,“ rozhodila rukama teta a zasmála se nahlas, jako by chtěla maminku tím smíchem nakazit, nebo spíš vyléčit.

Ani jedno se jí nepovedlo. „Marcelko,“ zašeptala, „řekla jsi o tom u vás v ústavu někomu z kolegů?“

„Radši ne,“ odpověděla teta stejně tiše…

 

* * *