Jdi na obsah Jdi na menu
 


Translate this website:

 


Pachatelé dobrých skutků 1: PUNTÍKÁŘI

 

Miloš Kratochvíl

Nakladatel: Mladá fronta
Rok vydání: 2009
ilustrace:
Milan Starý

puntikari.jpg


 
„Piskoř“ Michal Souček na začátku vyprávění o páchání dobrých skutků se svým nejlepším kamarádem říká: S Filipem Fialkou jsme kamarádi na život a na smrt. S ním se totiž jinak ani kamarádit nedá. Většinou vymyslí tak šílené věci, že byste ho museli zabít, a nebo se musíte smířit s tím, že půjde o život i vám! Skamarádili jsme se hned v první třídě. Ale ne úplně první den…Teď chodíme do třetí třídy a s Fialkou kamarádíme čím dál víc.

 

 

Kniha získala:

nominaci na Zlatou stuhu 2009
Cenu ministryně školství v anketě SUK – Čteme všichni 2009
Cenu Knihopábitel 2009
Výroční cenu nakladatelství Mladá fronta


ilustrace: Milan Starý

 UKÁZKA:

        „Dostal jsem pochvalu!“ předložil jsem tátovi žákovskou knížku.

            „Nezasáhl při topení spolužáka. Vlčková, třídní učitelka,“ přečetl nahlas.

            Jako pochvala se mu to nejdřív nezdálo. Ale když jsem mu vysvětlil, jak se to semlelo, co Kotnour Fialkovi řekl, a že jsem zasáhl jenom nenápadně tím, že jsem Kotnourovi podrazil nohu, a pak už jsem Fildu nechal, aby ho za ty urážky vymáchal v umývadle sám, protože ve dvou by se nám mohlo nešťastnou náhodou podařit třeba ho i opravdu přiutopit, pochopil to.

            Zato maminka nic chápat nechtěla.

            Do nejprudší hádky přišla teta Marcela a maminka jí hned vylíčila, proč je u nás tak živo, z čeho je celá rudá a táta bledý. Nato se teta podívala, jakou barvu mám já a vzdychla, že je to pořád ten můj problém s chápáním spravedlnosti, viny a trestu. Ale že si nemyslí, že jsem násilník nebo budoucí terorista.

            To maminku trochu uklidnilo.

            Teta však hned udělala na čele doktorskou vrásku: „Musím vám přiznat, co mě na Michalovi znepokojilo, už když mu byly tři roky.“

            S maminkou to zamávalo, táta zbledl ještě víc a čekali na zprávu o nějaké strašné nemoci. Já se taky vyděsil, ale na mě se nikdo nepodíval, i když se mě to týkalo nejvíc.

            Teta se zhluboka nadechla a úplně vážně pronesla, že si na mně už ve třech letech všimla, že v pohádce o Červené Karkulce nemám rád myslivce.

            Tohle zase zamávalo s tátou. Zdálo se mi, že má poprvé v životě o tetu Marcelu strach.

            „Klid, Karle,“ zvedla ruku teta. „Netvrdím, že vyloženě fandí vlkovi. Ale myslivcův zásah mu vadí jako moc krutý, přestože myslivec v té pohádce zosobňuje spravedlnost.“

             Maminka zmateně zašeptala, že tomu nerozumí. Když mi prý nevadí vlk, proč mi tak vadí Vlčková.

 

+ + +

 

            S Fildou tedy kamarádím čím dál víc, ale je pravda, že to už několikrát bylo ve vážném ohrožení. Nejvíc asi, když jsme se snažili namluvit učitelce, že jsme napsali domácí úkol propisovačkou s neviditelným inkoustem a v sešitech to bude vidět až za několik dní.

            Měli jsme tenkrát jiné starosti než úkoly. A tak Filda vymyslel výmluvu s neviditelným inkoustem. Mně se to moc nezdálo, ale Filda tvrdil, že Vlčici překvapíme, až se nám ten úkol v sešitech za pár dní opravdu objeví. Ne nějakým kouzlem, prostě až budeme mít čas, tak ho tam dopíšeme!

            Jenže jen Filda o neviditelném inkoustu začal, přivřela Vlčice oči jako pravá šelma a já věděl, že je zle. Že na žádné překvapení čekat nebude a rovnou nás roztrhá na kusy.

            „A kdepak jste takovou zvláštní propisovačku vzali?“ zeptala se Vlčková stejným hlasem, jakým se asi ptal vlk Karkulky, když vyzvídal, kde bydlí její babička.

            „Koupili jsme ji u pana Vietnamce,“ řekl Filda.

            To nelhal. Opravdu jsme si tam oba koupili maskáčově flekaté propisky.

            Nevím, co mě to napadlo, ale já, mamlas, vietnamskou tužku hned vytáhl a ukazoval ji učitelce. Snad jsem chtěl, aby Fildovi věřila aspoň něco…

             Vlčice si propisku vzala a udělala s ní čáru. „Hm, to je zajímavé - píše normálně.“

            Já jenom polknul, ale Filda to nevzdal. „Jo. Když jsme úkoly napsali, byly normálně vidět. Ale do rána to zmizelo. Určitě se to tam objeví…“ zvedl dva prsty, jak to děláme, ale už nestačil říct, že přísahá.

            „Dost! To by stačilo!“ vybuchla Vlčice. „Dřív, než se to tam objeví, se tady objeví vaši rodiče!“

            Vzala si naše notýsky a napsala do nich mou propisovačkou od pana Vietnamce: „Píšu vám tužkou s neviditelným inkoustem, kterou váš syn vypracoval domácí úlohu. Dostavte se, prosím, do školy. Jarmila Vlčková, třídní učitelka.“

            Pro jistotu nám ještě důrazně připomněla: „Kdyby to náhodou zmizelo, tak to doma vyřiďte!“

            Žádnou náhodou to nezmizelo. Propisovačka sice vypadala jako vojenská na psaní tajných zpráv, ale náplň v ní byla obyčejná, což jsme dobře věděli.

            A tak se naši seznámili nejen s Vlčicí, ale i s paní Fialkovou.

            Máma po tomhle setkání doma křičela, že bych s Fialkou neměl kamarádit, a chtěla mi to zakázat. Táta s tím ale nesouhlasil. Řekl, že by to byla k Fildovi surovost a citová rána. Už takhle prý trpí nedostatkem blízkých lidí, když nemá tátu ani sourozence a jenom jednu babičku, a teď by ztratil dalšího člověka se kterým si rozumí a kterého potřebuje.

            „A ty si myslíš, že ho náš člověk vychová?!“ ťukala si maminka na čelo a koukla po mně. „Náš člověk nebyl nikdy svatoušek, ale teď se vedle Fialky pěkně vybarvuje!“ pleskla mě prsty přes levé ucho, což jde, protože ho mám odstálejší.

 

Recenze, povídání o knize a další ukázka ZDE