MODRÝ POŤOUCH
Rok vydání: 2010
Nakladatel: Triton. Edice: Laskavé čtení
Miloš Kratochvíl
Ilustrace: Markéta Vydrová
Ukázka 1:
„Nikoho jsme na oslavu narozenin nezvali! Nechci s ním kamarádit. A nechci abys s ním kamarádila ani ty!“ volala za Jitkou Zuzanka. „Je to Poťouch!“
„Není to Poťouch,“ zavrtěl hlavou profesor Jindáček.
Zuzanka za ním přiběhla hned jak se s Jitkou rozešly. Čekali spolu v Krátké uličce, aby se pan profesor na Jitku podíval žlutými brýlemi, až se bude vracet domů. „Určitě jí sedí za krkem nějaký Poťouch,“ byla přesvědčená.
„Ne, ne. Není to Poťouch,“ opakoval profesor a mžoural přes medově žlutá skla. „Je to Záviďka. Podívej,“ podal Zuzance brýle.
Jitčin krk ovíjelo něco, co vypadalo jako stará vytahaná podkolenka s prošlapanou patou. Uzlovalo se to do smyček jako had, bylo to hnusně zelené a roztřepená díra se rozvírala a stahovala. Zuzance z toho pohledu naskočila husí kůže. „Neudusí ji to?“
„Určitě se jí dýchá hůř,“ řekl profesor. „Je to Záviďka Hadí. Patří mezi Závistidla Velká a to jsou škrtiči.“
„Propána!“ zděsila se Zuzanka.
„Horší by bylo, kdyby ji napadalo Závistidlo Malé,“ uklidňoval ji profesor.
Zuzanka nechápala, jak může být malé Závistidlo horší než velké. Profesor Jindáček jí vysvětlil, že zatímco Závistidla Velká jsou škrtiči, řadí se Závistidla Malá mezi dusiče. Nesvírají krk zvenku, ale dusí zevnitř, proto jsou to větší potvory než Závistidla Velká.
„To je přece známá věc, že kdo má v sobě závist, dusí se jí...“
Ukázka 2:
„Všude kolem nás číhají rozkmotřidla… Hádáci, Příci, Urážové, Kliduvzalové, Chamtíci…“ vířila jí hlavou profesorova slova a bylo jí z toho všelijak. „A Jitce se ovinula kolem krku hnusná Hadí Záviďka!“ To ji děsilo nejvíc a dávala si pozor, aby na nějakou takovou příšeru nešlápla. Potměchy byly vždycky tajemnou čtvrtí…
Děda, maminčin tatínek, jí vyprávěl, že za starých časů skoro ve všech uličkách Potměchů strašilo. Plížily se jimi průsvitné bludičky-sklepnice, kolem půlnoci děsil opozdilce Kulhavý pavouk, za úplňkových nocí bylo slyšet vytí Kamenného vlka, na zavřená okna bušil holí Bezhlavý tulák a žádal hospodyně, aby mu uvařily krupicovou kaši. Když bylo dlouho sucho, ničil lidem spánek naříkavý pláč černé Hastrmanské kočky. Zůstala v Potměchách po vodníkovi, co žil na náměstí v kašně, a pak se v ní z nešťastné lásky k dceři velitele hasičů utopil. Za plískanic, kterým se odjakživa říká psí počasí, běhal uličkami sprostý Dvouhlavý pes a ukrutně nadával… Strašidel bylo ještě mnohem víc. Děda na ně věřil, maminka jen trochu a táta vůbec. Říkal, že jako učitel musí bojovat proti nesmyslům.
Zuzanka si na tohle všechno vzpomněla, protože procházela bývalým Slepičím trhem, na jehož konci stojí dům U Velkého Pidimuže.
Sklepem toho domu se prý vcházelo do podzemí, které má stejně chodeb jako Potměchy ulic a uliček. I Černé náměstí tam prý je. Na něm se strašidla jednou za rok scházela na sněmu, kterému předsedal Vládce podsvětí. Někdo tvrdí, že jím byl Černý rytíř, podle jiných historek zase Ohnivý mnich.
Okukovala otce ze všech stran. Obyčejné Rozhádadlo to nebude. Vypadá to trochu na Nafouka, trochu na Jájáka… Ale nebudou sami. Je tam i něco lstivého, uraženého… Že by to byl zase Poťouch? Nebo Matohlav…? Snažila se vzpomenout, jaká rozkmotřidla z těch, o nichž jí profesor Jindáček vyprávěl, by to mohla být. Nebyla si jistá, jestli na nějaká nezapomněla. A navíc bez brýlí a baterky na tatínkovi viděla jen nahoru zdvižený nos a významnou vrásku.
Zvonění kovadliny prý bývalo slyšet po celých Potměchách a jak se dům při úderech otřásal, vyvalil se mu ze základů balvan. Trčí ze zdi dodnes jako kamenné sedadlo. Říká se mu Zlodějský kámen, nebo spíš Zloděják, a má kouzelnou moc. Kdo si na něj při trzích sedl, tomu se něco ztratilo. Většinou peníze z kapes, ale někdy i tři slepice, tkaničky z bot, nebo pásek od kalhot. Lidé ale zjistili, že sednout si na Zloděják může být i užitečné. Když si na něj sedl chudák, který neměl nic cenného, vzal mu Zlodějský kámen kus jeho trápení, posadil-li se tam člověk s chřipkou nebo zánětem středního ucha jenom v trenýrkách, zbavil ho Zloděják nemoci, protože musel stůj co stůj každému něco vzít.
Ukázka 3:
„Stvořil jsem nové zvíře,“ hlásil hrdě tatínek Zuzance. Ukázal na vycpaného jezevce, do něhož ale ve vzteku nacpal svůj i maminčin polštář a molitanovou předložku z koupelny, takže vytvořil obludu větší než prase divoké. Pyšně zvedl nos. „Je to napůl jezevec, napůl kňour. Tak zvaný jezeňour. A kdo ho ve škole nepozná a správně nepojmenuje, dostane pětku. A jako první vyvolám sprostého Dvouhlavého psa - Vrzala a Hovorku!“
„A pro celou školu!“ pomyslela si Zuzanka. „Ale to nebude jezevčí vzteklina. Tatínka spíš čaplo nějaké rozkmotřidlo. - Jenže jaké?“
Zuzanka vysvětlila mamince, že Hovorka s Vrzalem mají být první na ráně kvůli opravdu neslušným slovům, ale před tatínkem se jich zastala. „To nemůžeš! Nemůžeš přece po někom chtít jméno zvířete, které neexistuje. To je podraz!“„Ve škole rozhoduji já o tom, co je a co není spravedlivé!“ řekl důrazně tatínek. „Vymyšlené strašidlo sprostého Dvouhlavého psa jsem nechytil, zato jsem ale chytil sprostě mluvící žáky Vrzala a Hovorku a ty vystraší můj jezeňour. Když znají tolik neobyčejných slov, proč by nemohli znát tohle, které zní docela pěkně!“ zlomyslně se zašklebil.
„Neškrábl ses o jezevčí zub?“ strachovala se maminka. „Nikdy jsi k žákům nebyl krutý. Nejspíš ses nakazil jezevčí vzteklinou.“ Sáhla tatínkovi na čelo a šla pro teploměr. „Nevěřila bych, že je jezevec tak nebezpečné zvíře!“