Jdi na obsah Jdi na menu
 


Translate this website:

 


KOUZELNÉ SOBOTY

Rok vydání: 2010

Nakladatel: Nakladatelství Šulc a Švarc

Autor: Miloš Kratochvíl
ilustrace: Alena Schulzová

kouzelne-soboty.jpg

Ukázka: 

Jde za námi strejda


          Princovi se opatrně naskládali do svého stříbrného auta. Děda držel staženým okénkem Janču za ruku: „Tak ahoj, Princezno. Snad vám to příště vyjde na trochu delší dobu - “

 

          „Pro ně to není žádný problém. Sednou do auta a jsou tady raz dva. To my tím vlakem…“ povzdechla maminka, ale táta ji nenechal domluvit. „A jéje, už zase začínáš s vyčítáním, že na auto nikdy nevydělám!“

          „Na takovéhle se určitě nezmůžeme,“ ušklíbla se maminka.

          „Hlavně, že máte zdravý nohy,“ snažil se je usmířit děda. Ale aby se mu to náhodou nepovedlo, zasáhl do toho strejda Zbyněk: „Vlastičko, když budete chtít, můžete mít auto i zlatý. Možnosti jsou dneska veliký!“

          „Jsou, ale musí se pro to něco udělat,“ maminka se znovu vyčítavě podívala na tátu. „Ale copak by Karel mohl nechat toho důležitého kreslení map pro turisty a pustit se do nějakého šikovného podnikání?!“

          „Náš táta bude točit s panem Zebounem psí video pro bohaté psy!“ vykřikla Janča, ale víc už jsme jí nerozuměli. Strejda jí před námi nemohl zavřít pusu tak rázně, jak by si představoval, tak jí alespoň rychle zavřel okénko a křikl na ni: „Mlč, ty drndo! Ty toho víš!“

          Je pravda, že Janča co neví, to nepoví, a dost často vykládá i takové věci, které jsou vymyšlené od začátku až do konce. Umí si šíleně vymýšlet. Ale že by si vymyslela psí video pro bohaté psy, to se mi zdálo praštěné až moc, takže na tom asi něco bylo. I proto, že se strejda culil tak křečovitě, jako by se mu v puse vzpříčila špejle od nanuku, a řekl jenom: „Tak my už musíme. Mějte se.“

          „Jdu vám zastavit provoz, ať se na křižovatce u kapličky nesrazíte se žebřiňákem,“ řekl táta.

          V té chvíli jsme s maminkou netušili, jak dlouho tatínka neuvidíme…

          Stříbrné auto Princových svištělo po silnici k Příbrami. Janča se otočila k desce před zadním sklem, aby tam vzbudila spící plyšovou veverku, a ukázala jí na obloze kroužícího živého čápa. Z toho, co uviděla zadním oknem, jí vylezly oči z důlků jako šnekovi, a zapomněla na veverku i na čápa. „Tatí, za námi jde strejda Karel!“

          „Co je to zase za hloupost? Přestaň aspoň na chvilku žvanit.“

          Rodiče mají jejího věčného vymýšlení někdy až nad hlavu, takže jí jen okřikují a neberou její řeči vážně.

          „Jde za námi. Opravdu!“ opakovala Jana. „Asi jsme u dědy něco zapomněli!“

          Tomáš se unaveně otočil dozadu, ale hned na to vyskočil tak, že jenom díky pevným bezpečnostním pásům nepromáčkl hlavou střechu. „Fakt je to on! A dohání nás! Zastav!“

          „Tady nemůžu,“ zabručel strejda. „Až někde u psychiatrie. A tam vás oba vysadím.“ Ale nedalo mu to, začal nenápadně natáčet zpětné zrcátko, aby si prohlédl celou silnici za sebou - a najednou viděl našeho tátu, jak rázuje za tou jejich stříbrnou chloubou, a každým krokem ji dohání!

          Zatřásl tetou, klimbající na vedlejším sedadle. „Bohuš, Karel jde vážně za námi! Jak je to možný? Vždyť jedeme sto deset!“

          „Znáš bráchu. To bude zase jeden z těch jeho geniálních fórů,“ vzdychla rozespale teta, aniž pootevřela oči. „Šlápni na to a bude klid.“

          Strejda poslušně sešlápl plynový pedál, ručička tachometru poskočila vzhůru jako hrozící prst.

          „Pořád se nás drží!“ křičela Janča.

          „Říkám ti: přidej!“ zamumlala teta.

          Ve chvíli, kdy byl zmatený strejda ochoten pedálem plynu podlahu třeba prorazit, uviděl v dálce před sebou kývající se červené světlo. „A sakra! Policajti!“

          Janča mi vyprávěla, jaká to pak byla děsná švanda, ale doma že o tom mluvit nesmí. Jak by to prý tátovi připomněla, dostala by hned zákaz televize nebo nějaký jiný nelidský trest.

          „Pane řidiči, jel jste sto čtyřicet,“ řekl prý ten policajt strejdovi úplně klidně, „není to trochu zbytečný spěch? Je sobota, je hezky…“

          Strejda ale nebyl klidný ani trochu. Vztekle se otočil na mého tatínka, který stál za jejich autem, oblečený jen tak podomácku – v trenýrkách, tričku a v těch dědových bačkorách. „Chtěl jsem mu ujet!“ supěl, zatímco můj táta se na policajta i na strejdu vlídně usmíval.

          „Vaše domácí spory mě nezajímají,“ řekl policista už přísněji, „ale nedovolím, abyste si je řešili na silnici první třídy! Zaplatíte za překročení rychlosti pokutu čtyři sta korun!“

          „Já?!“ vykřikl strýc jako by mu trhali zub moudrosti a ukázal vztekle na tátu. „Kdyby mě nehonil, nikdy bych tak rychle nejel!“

          Policista se zachmuřil: „Kdybyste se zde přítomnému nesnažil ujet, tak by vás asi nehonil. Takhle to vidím já.“ Znovu se dožadoval zaplacení pokuty, jenže strýc byl jako nedobytná pokladna. Nechtěl vydat ani korunu.

          „Nic vám nedám. On šel taky stočtyřicítkou a žádnou pokutu po něm nechcete!“

          Policistovi to na chvilku zamotalo hlavu, ale potom rázně prohlásil: „Podle vyhlášky o silničním provozu je řidič povinen dodržovat povolenou rychlost, ale pěšky si může každý chodit jak rychle chce! A kromě toho – za co mám toho chudáka trestat? Za to, že jste mu ujeli, a on za vámi spěchal, aby tu nezůstal uprostřed polí jen takhle v trenýrkách a v bačkorách?!“ rozpálil se.

          „No jo, strejda je v těch bačkorách od dědy!“ smála se Janča.

          To vyrazilo dech i Občanovi. „Ty vado,“ zahejkal, „v bačkorách dohonit auťák, to je bomba..!“