Jdi na obsah Jdi na menu
 


Translate this website:

 


HLOUPEŽNÍCI
Rok vydání: 2011
Nakladatel: Mladá fronta, edice Už umím číst
Miloš Kratochvíl
Ilustrace: Lukáš Urbánek


HLOUPEŽNÍCI
Stačí málo - něco nepřiznat, trochu zalhat, a už vás berou do party hloupežníci. A pak vám lezou oči z důlků, co je to za potrhlíky! Příběh z edice číst pro začínající čtenáře je ale také o tom, že zahradní trpaslíci mohou v pohodě kamarádit s podomácku vyráběnými robotíky…

 

Ukázka:

Mrňousové z bubliny
    Matyášovi se v první chvíli ulevilo, jak ze sebe šikovně setřásl tátovo podezření. Zpočátku se smál, když se táta s panem Havlíkem kropili hadicemi. Když ale viděl, v jak navztekané hastroše se proměnili, lekl se, že tohle už je moc.
    Večer pocítil podivnou tíhu. Jako by šedivé šero bylo těžké jako slon, který si na něj lehá. A tma byla ještě těžší.
    Zdálo se mu, že pořád slyší rozhádané hlasy táty a pana Havlíka. Jako ozvěnu bouřky, kterou způsobil. A když hlasy na chvilku neburácely, měl dojem, že zaslechl zvenku cinknutí budíku. A ještě tu-tu-tu. Jako z telefonního sluchátka. Ale jen tence, naříkavě.
    Napadlo ho, že to možná pláče poraněný robotík, uvězněný v králíkárně.
    Bylo mu z toho divně.
    Zachumlal se do deky a zhasnul lampičku nad postelí. Světlo ale nezmizelo. Stáhlo se do bubliny. Vypadala jako bublina ze žvýkačky. Ale hodně veliká. Párkrát poskočila po koberci – a praskla. Vyskočili z ní tři podivní pidikluci, mrňaví jako robotíci nebo trpaslíci pana Havlíka.
    „Máme tě!“ hulákali a obklíčili Matyášovu postel.
    Matyáš zavřel oči, aby se schoval do tmy. Ale nenašel tmu ani za zavřenými víčky. Zůstalo v něm trochu světla z prasklé bubliny. Maličké světýlko, ve kterém bylo všechno vidět. A ukázalo se, že to světýlko umí i mluvit!
    „Neboj se! Mě má v sobě každý, kdo to má v hlavě jen trochu v pořádku. A važ si mě! Kdo ví, co by z tebe beze mne bylo!“ řeklo.
    Možná toho chtělo říct ještě víc, ale přehlušil ho křik pidikluků u postele.
    „Vylez! Jsi náš! Máme tě!“
    Matyáš se na posteli opatrně posadil. „Kdo jste?“
    „Kdo jsme? Obři v čokoládě!“ zapištěl rambajzník s největšíma ušima.
    „Dobrožrouti!“ vykřikl nosatý rambajzník.
    „Haha! Hehe! Chrocho!“ Všichni tři se tomu chvíli protivně chechtali jako pidicvoci.

Hrozní, Hlavní nebo Herdek loupežníci?
    „Ty nevíš, kdo jsme, a jsi jedním z nás!“ zašklebil se na Matyáše pidikluk s největší hlavou.
    Pidikluk s největším nosem přestal poskakovat. „Já taky nevím, kdo jsme. Vím jenom, že ty jsi velitel.“
    „Jo, velitel jsi ty,“ dohopsal i ušatec, „a co jsme my?“
    Velitel dupnul nožkou. „My jsme přece hloupežníci!
    „Hloupežníci! No jó, hloupežníci!“ vřískali už zase nosáč s ušákem.
    „Slyšíš to?“ plácl velitel Matyáše přes bosou nohu, která mu čouhala zpod deky. „Jsme hloupežníci,“ nafoukl se jako holub. „Víš, co to znamená?“
    Matyáše samozřejmě okamžitě napadlo, co by mohlo slovo hloupežník znamenat. Nezdálo se mu však rozumné říct to nahlas. Radši zavrtěl hlavou.
    „Hloupežníci znamená Hrozní loupežníci,“ poučil ho pyšně velitel.
    „Jééé, já myslel Herdek loupežníci!“ pleskl se přes uši ušatec.
    „A já zase Hlavní loupežníci!“ chytil se za nos nosáč.
    „Vidíš to?“ kývnul velitel na Matyáše a ukázal na své dva kumpány. „Nedokážou si to zapamatovat, tak si říkáme radši jenom hloupežníci.“
    Jak Matyáš brzy poznal, hloupežníci byli opravdu hloupí. Neuměli ani do pěti počítat. To jim ale zase tolik nevadilo, protože byli jenom tři. Jmenovali se První, Druhý a Třetí. Druhý a Třetí si občas pletli, který je který. První ne, to byl velitel...

 

 

hloupeznici_urbanek.jpg

 

O KNIZE NA ČÍTÁRNÁCH.CZ