Jdi na obsah Jdi na menu
 


Translate this website:

 


Františkova velká kniha pohádek

Nakladatel: Česká televize
Rok vydání: 2007
Miloš Kratochvíl
Ilustrace: Lucie Dvořáková

frantisek---obalka.jpg

 

Ukázka:

SLOVÍČKOVÁ POHÁDKA

Jak chtěl František dostat rozum 

            Asi nikoho z vás nepotěší, když od někoho z dospělých slyší: „Tobě se uleví, až vyrosteš a dostaneš rozum!“. Ale víte, koho tohle rozčílí úplně nejvíc?

            Františka.

            Jednou si hrál na indiána. Vyrobil si šíp z nejdelší špejle polámaného papírového draka, prohnul se v zádech jako luk, šíp natáhl kšandičkou svých kalhot jako tětivou a vystřelil. Netrefil nakresleného bizona, ale kocoura v úplně opačném koutě. Kocour vřískavě mňoukal a lítal po Kouzelné školce jako… jako střelený. A nedal se chytit. Byl to totiž kocour Super Tom, jedna z nejmodernějších plyšových hraček. Uměl všechno. Uměl i výborně kličkovat, což se prý dětem nejvíc líbí, protože do dovedou jen málokteré hračky. Majdě, Michalovi, Jitce ani dědovi Lubinovi se to nelíbilo vůbec. Štvalo je, že to umí právě Super Tom, kterého se snažili chytit.

            Nejhůř z toho bylo Majdě. Koupila kocoura kamarádovi Matyášovi ke čtvrtým narozeninám a narozeninová oslava byla odpoledne. Ale kocourovi, který tam měl jako dárek udělat radost jednomu malému klukovi, to bylo fuk a lítal po Kouzelné školce jako ďábel. Zastavil se až po třech dnech zastavil, když vybily baterie, a to byly Matyášovi už čtyři pryč…

            Majdě bylo líto, že se to s dárkem a narozeninami takhle pokazilo. Hryzalo to v ní o to víc, že se to nepokazilo samo, jak se to někdy může stát, ale že to zavinil a pokazil svým potrhlým nápadem František. A aby to v sobě nenosila věčně, nebo aby ji to úplně neprohryzalo, nemohla to mlčky přejít. Řekla mu: „Až vyrosteš a dostaneš rozum, tak se nám všem, i tobě, dost uleví!“

            Řekla mu opravdu jenom tuhle jednu větu.

            A právě ta Františka zasáhla do nejcitlivějšího koutku jeho skřítkovské duše. „Udělal jsem to nerad. A proto by ses mi nemusela posmívat! Víš dobře, že jsem skřítek a že nikdy víc nevyrostu!“ křičel a do očí se mu draly slzičky.

            „Promiň,“ ustoupila maličko Majda. „Růst nemusíš, ale kdybys dostal rozum, tak si pohovíme.“

            „Kdybych dostal rozum?“ zopakoval František.

            Utřel si oči a díval se na Majdu  jako by nemohl uvěřit tomu, co právě řekla.

            „No, možná…trošku…by neškodilo,“ řekla Majda upřímně, i když už opatrněji.

            „Když myslíš, že bych měl dostat rozum, tak ať je po tvém,“ František vysypal hračky z plátěného pytle na hromadu a s prázdným pytlem vyrazil z Kouzelné školky.

            „Kam jdeš, Františku?“ volala za ním Majda.

            „Pro rozum!“ přiletělo k ní z velké dálky.

            František je sice maličký, ale když ho něco popadne, ať už nápad nebo vztek, chodí hodně rychle. Teď ho popadlo obojí, takže šel dvakrát rychleji než jindy běhá.

            „Dostat rozum, dostat rozum…“ brblal si. „Na tom přece nemůže být vůbec nic těžkého? Když si slušně řeknu, proč bych ho nedostal?“

            Z toho mudrování neslyšela Majda už vůbec nic. František byl od Kouzelné školky daleko. Až za dvěma silnicemi, osmi ulicemi a jedním náměstím.

            Proti němu šla paní v brýlích s velkým kloboukem a malým psíkem. Psík šel vzorně vedle ní a poslouchal ji tak, jak neposlouchají ani hodné děti! František usoudil, že to může být jedině tím, že ta paní nechce po psíkovi nic nerozumného.

            „Dobrý den,“ pozdravil tu paní s psíkem. „Promiňte, chtěl bych dostat rozum, a vy vypadáte rozumně. Nemohla byste mi ho trochu dát?“

            „Dát trochu rozumu?“ podivila se paní. „Ale jak?“

            „Mám na něj tenhle pytel,“ rozevřel František plátěný pytel od hraček. „Povězte mi do něj něco rozumného, já ho pevně zavážu, aby mi to neuletělo a bude to!“

            Paní to připadalo trochu zvláštní, ale lichotilo jí, že ji má skřítek za rozumnou, a to bylo silnější. „Když myslíš, že ti to pomůže, tak tě nesmím zklamat,“ usmála se moudře, odložila si klobouk na psíka, strčila hlavu do pytle a chvíli tam něco mumlala.

            „Děkuji vám!“ uklonil se František a pelášil za pánem s koženým kufříkem, který se tvářil vážně, jako by s rozumem obchodoval.

            „Haló, pane! Prý by mi pomohlo, kdybych dostal trochu rozumu. Buďte od té dobroty a řekněte mi něco rozumného tady do toho pytle. Díky předem!“

            Františkovi se zdálo, že se pán tváří dost nedůvěřivě. Jako by si říkal, že na jeho rozumy je pytel od hraček moc malý, ale pak taky hlavu do pytle strčil a něco zašeptal.

            Za městem na rozcestí uviděl František stařečka. Bílé vlasy, bílé vousy, vlídné oči… Vypadal, jako by se právě šoural z jedné pohádky do druhé.

            „Dobrý den, dědečku! Vy musíte mít rozumu na rozdávání a já bych ho trochu potřeboval. Kdybyste pro mě laskavě utrousil něco ze svého rozumu tady do toho pytle,“ prosil František.

            Děda se tvářil jako že mu to nejde do hlavy. Ale nešlo mu to do hlavy jen proto, že špatně slyšel, takže když mu to František zopakoval nahlas, strčil hlavu do pytle a ochotně huhlal. Huhlal by do pytle možná ještě teď, kdyby ho z předklonu nezačalo bolet v zádech.

            „Věděl jsem, že to nebude nic těžkého. Stačí slušně a každý udělá o co ho požádáte!“ uculoval se spokojeně František, když se s pytlem vracel do Kouzelné školky.

            Měl velký kus pravdy. Když někomu řeknete, že je rozumný, nebo že rozumně vypadá, je většinou ochotný udělat cokoliv, abyste si to o něm nepřestali myslet. Třeba i něco nerozumného. Nebo i ztratit rozum! Jako ta paní s psíkem, pán s kufříkem a pohádkový děda.

            „Tramtadadá!“ zatroubil František ve dveřích Kouzelné školky. „Už jsem tady!“

            „S rozumem?“ usmála se Majda.

            „Jasně! Mám rozumu plný pytel!“ chlubil se skřítek. „I když ne úplně každý byl takový dobrák, aby mi trochu rozumu dal. Potkal jsem i lakomce, co si ťukali na čelo, nebo sahali na čelo mně, jestli snad nemám horečku.“

            „To se ani nedivím,“ špitla jen tak pro sebe Majda.

            František to nezaslechl. „Někdo je zkrátka lakomec. Ale nakonec jsem rozum dostal!“ postavil pytel před židličku.

            „A k čemu je ti rozum v pytli?“ chtěla vědět  Majda. „Pokud vím, rozum by měl mít každý v hlavě.“

            „No vždyť taky teď do toho pytle hlavu strčím!“ oznámil.

            Vyskočil na židličku, předklonil se na nad pytel a zmizel v něm až k pasu. Vypadal jako malý, hodně ustrašený pštros. „A teď to tam přeskočí!“ volal z pytle.

            „Jestli ti už nepřeskočilo,“ dodala Majda.

            František byl v pytli už hodinu.

            „Tak co? Jak jsi na tom s rozumem?“ zajímala se Majda.

            „Nevím. Je tu tma a potmě se nic nepozná,“ zamručel.

            Trčel uprostřed Kouzelné školky s hlavou v pytli další hodinu a čekal, až se mu rozsvítí. Jenže v hlavě se mu nerozsvěcelo, v pytli byla taky pořád stejná tma a taky ho to přestalo bavit.

            „Tak už máš víc rozumu?“ byla zvědavá Majda.

            „Myslím, že jo,“ přisvědčil František. „Už vím, že střílení šípu kšandou z mých kalhot byla hloupost.“

            Majda se lekla. František mluvil rozumně!

            Hned se ale lekla podruhé.

            „Kdybych měl ty kšandy pérovací, gumové, letěl by šíp mnohem líp a netrefil bych místo bizona kocoura! Uvidíš! Vyzkouším to,“ mrkl na Majdu a běžel si pérovací kšandičky koupit.

            „Kdo vymyslel, aby se říkalo že někdo dostal rozum, ten moc moudrý nebyl,“ pomyslela si Majda.

            Ano, je to zvláštní, že se to tak říká, když nikdo od nikoho rozum na potkání nebo na požádání nedostane. Ani darem rozum nikdo dostat nemůže! Rozum si musí každý nastřádat do hlavy sám. Učením, čtením, poznáváním… To tady u nás ví snad každý.

            Jenomže František je z Fanfárie!

            A ve Fanfárii je to jinak. Tam se stane všechno přesně tak, jak se to řekne! Protože tak jako všechno, jsou tam i slova trochu kouzelná.

            Proto si teď Majda dává velikánský pozor na pusu. Děsí ji představa, jak strašlivé věci by se mohly stát, kdyby Františkovi řekla třeba že by měl sekat dobrotu, nebo aby neztrácel hlavu!